Historie hostince U Šámalů
U ŠÁMALŮ
Markéta Šípová
Vystoupáte-li z libereckého Hanychova po lesní cestě okolo vápencového lomu, kolem studánky s výhledem na Hlubokou a ruiny hospody U Horského ševce, otevře se vám v průseku mezi smrky velkorysý pohled na Liberec. Tady překročíte starodávnou jazykovou hranici oddělující Liberecko od Podještědí, zemi tvrdé němčiny od země květnaté češtiny horalů z časů Karoliny Světlé. Právě v těchto místech narazíte na hostinec U Šámalů, kde jako by se od těch dob nic nezměnilo.

Svoji podobu, tak jak ji znají dnešní turisté, má již od roku 1911. Od hostince byl vždycky krásný výhled do kraje. Lze odsud obhlédnout třetinu Čech.
Hostinec U Šámalů nemá tak dlouhou tradici jako některé „krčmy“ pod Horama, jak místní nazývají Hlubocko-rašovský hřeben, přesto je však něčím zvláštní. Je umístěn přesně na hranici mezi Českodubskem a Libereckem, převážně jej ale navštěvovali Češi „ze zakopce“ (jak se dodnes lidově říká Podještědí pro jeho polohu za Ještědským hřebenem), zatímco německá většina „z Němec“ se scházívala o 300 metrů dál směrem k Hluboké, kde byl do roku 1941 hostinec U Horského ševce – Bergschuster. Ten pak za války vyhořel a už nebyl obnoven. Majitelé obou hospod kupodivu udržovali vždy dobré sousedské vztahy a jejich živnosti si nikdy nepřekážely.
Historie ve školním sešitě
Hostinský Sváťa Koudela a jeho žena otevírají o víkendech svoji hospodu již od roku 1998. Pan Koudela se vrátil do svého rodiště, Proseče pod Ještědem, po studiích v Liberci. Jako malý žil „U Koubšů“, ale nyní se nastěhoval výše na Ještědský hřeben, do hostince U Šámalů, který původně vlastnili jeho vzdálení příbuzní a kam jej kdysi brávala na návštěvu babička „Koubšova“. Podle jeho slov „sice pomalu, ale s rozvahou a citem ke starým hodnotám a s touhou co nejvěrněji zachovat nefalšovanou tvář staré hospody“ se panu Koudelovi podařilo hospodu po dlouhé čtyřicetileté přestávce za vydatné pomoci sousedů a přátel a zejména díky odvaze a toleranci jeho paní, zrekonstruovat a slavnostně otevřít.
Šenkovna pamatuje staré časy a poslední rekonstrukci v roce 1928. Už z dálky je cítit vůně koní, svijanského piva a kozích bobků, v létě pak rozkvetlých luk a zpocených cyklistů. Uvnitř usedají návštěvníci k hrubým stolům pod obrázky českých i německých chat v Ještědských horách, na zdech jako připomínka vlastenectví visí mapa Republiky Československé, obraz T. G. Masaryka a fotky rakouských horských myslivců.
V ohromném sále za šenkovnou, vyzdobeném secesními barvotisky s náměty slavných událostí českých dějin, sepsal Svatopluk Koudela na Vánoce roku 2003 do školního sešitu krasopisně historii „své“ hospody. Zahrnul do ní vše, co má rád a co podle něho představoval život na prosečských Horách. Jeho zápisky jsou prodchnuty prosečským dialektem, který je v Podještědí možné doposud zaslechnout.

Šámalova epocha
Dějiny hospody se začínají psát 8. června 1810, kdy se zde jako jedno z několika dětí narodil Karel Sluka. Coby prvorozený dostal později od svých rodičů chalupu, v té době ještě chudou horskou dřevěnou „boudu“, a oženil se s Klárou, rozenou Illichmann. Spolu měli dvě děti – syn Leopold ovšem zemřel v roce 1864 na vojně a dcera se provdala do Rozenthalu. A tak po smrti Karla Sluky zůstala na horách jeho žena Klára sama. Později se znovu provdala a své, nyní opuštěné stavení, prodala za bezmála 900 zlatých dne 3. května
1864 Antonínu Šámalovi (tehdy Anton Schamal) ze vsi Hluboká.
Ještě v témže roce byla Antonínu Šámalovi v jeho nové chalupě povolena hostinská činnost. Po tomto muži byla také hospoda pojmenována a dodnes si – navzdory všem změnám vlastníků – jméno udržela. O tom, jak se hostinskému Šámalovi dařilo, se žádné doklady nedochovaly, je ale zřejmé, že hostinec se nacházel na prastaré poutní cestě z Podještědí do „Němec“ a dále do Hejnic v Jizerských horách, tedy na cestě, kudy denně procházeli lidé za svým živobytím a o církevních svátcích pak celá procesí do poutních míst.
Roku 1890 se novými nástupci živnosti stali prvorozená Šámalova dcera Helena a její manžel Josef Stärz. Antonínu Šámalovi byl ve stavení připsán doživotní „vejminek“ na základě trhové – čili kupní smlouvy. Svého výminku se však musel později na nátlak nových majitelů vzdát a nakonec zemřel u svého syna Antonína. Těmito novými majiteli se stali Florián Lank z Bohdánkova a jeho žena Marie, kteří hospodu na svou dobu velmi levně odkoupili.

Za Šonskejch šenkouna zrouna praskala ve švech
Od roku 1905 do roku 1907 pak byla majitelkou hostince Marie Pluhařová, vdova po Josefu Pluhařovi z Českého Dubu. Svatopluk Koudela z vyprávění pamatuje: „A snad i počítala, že na té horské boudě zbohatne. Záhy si bere podnájemnici, Marii Pytlounovou z Hlavice, na výpomoc. Byly to ‚veselé kopy‘ a více se veselily a tancovaly než šenkovaly. Kšeftu moc neuďály, ba zadluhovaly se dokonce velkym měním.“
Dlužních úpisů a dalších nezapsaných dluhů se nahromadilo tolik, že 26. červen 1907 byl stanoven jako den konání dražby. Toho využil Josef Lank, bezpochyby patřící k velmi rozvětvenému rodu Lanků, odkud pocházel i předchozí majitel Florian, a hostinec v dražbě koupil. Josef a jeho žena Anna rozená Poršová podrobili hostinec rozsáhlé rekonstrukci. V roce 1911 bylo původní dřevěné zádveří přestavěno na zděné a rozšířeno. Této úpravě muselo ustoupit jedno okno do sálu, které vybourali a vestavěli místo něj dveře. Chodilo se tedy ne přes šenk, ale přímo ze zádveří. Z této doby pochází také nová sálová podlaha, složená z parket ořechového dřeva. Bezmála o dva metry byl také vyzdvižen příliš nízký strop sálu. Uvnitř sálu postavili dřevěnou „galerku“ pro hudbu. Před hospodou bylo vysázeno jasanové stromořadí a v polosuterénu se upravily chlévy pro hospodářská zvířata.
O hostinském Lankovi se říkalo, že to byl velmi pracovitý a pilný člověk, krásného místa na prosečských Horách si však příliš neužil, neboť roku 1916 padl na italské frontě „na Pijávě“. Můžete jej spatřit na zašlém obrazu v šenkovně, kde je zachycen v rakouské uniformě horských myslivců.
Vdova Anna Lanková se dvěma sirotky zanechala hospodaření a hostinec pronajala Františku Šonskému a jeho manželce Anně z vísky Slané. Za Šonských se zvedla návštěvnost hospody, protože paní hostinská byla velmi šikovná hospodyně, kuchařka a milá šenkýřka. Také se na Horách říkalo: „Jó, to za Šonskejch, to šenkouna zrouna praskala ve švech.“

Hostinský Kotek nakupuje
Ke konci 1. světové války koupil hostinec za 20 000 korun – tedy velmi levně – Josef Kotek, obchodník máslem. Se svou ženou Marií pokračoval v hostinské živnosti v nelehké době, kdy po rozpadu rakouského mocnářství přibývalo chudých a nezaměstnaných
a mezi lidmi bylo všeobecně málo peněz. To se samozřejmě odráželo i na výdělku v hostinci. Proto bylo nutností i zemědělské hospodaření. Kotek musel ovšem také zásobovat hostinec. Několikrát do měsíce vzal „krůsnu“ na záda a šel pěšky nakoupit. Tabák a kuřivo bral z „Haupttrafiku“ v Českém Dubu, chleba buď ze mlýna v Hoření Proseči nebo v Minkovicích, pro uzenky chodil do Hanychova „k Tušímské“. Preclíky, kávu a cikorku kupoval cestou u drobných obchodníků. Ze svého hospodářství nesl naopak na prodej máslo a tvaroh. Pivo vozili z pivovarů RMGB, což byla zkratka pro Reichenberg-Maffersdorfer und Gablonzer Brauereien A. G. (Liberecko-vratislavicko-jablonecký pivovar, a. s.), němečtí povozníci na bytelných žebřiňácích, tažených vždy párem silných pivovarských koní. Kvůli lehčí manipulaci se převážely pouze tzv. půlky nebo štvrtky, tedy 50 a 25 litrů ve dřevěných sudech. Očekávala-li se krutější zima, navezlo se těchto sudů víc, složily se do kamenného sklepa, který je pod celým sálem, a zaledovaly.
Do hospody byla za první republiky zavedena elektřina, proto se hostinský Kotek kolem roku 1925 rozhodl koupit za 20 000 korun orchestrion – velkou černou skříň s prosklenými otevíracími křídly a výměnným hracím válcem. Každý válec mohl přehrát kolem osmi melodií. Hnací silou byl elektrický motorek.

Mladej Kotek alias Šámal a jeho „bar“
Ze dne 20. prosince 1928 je možné doložit vklad vlastnického práva k hostinci pro Josefa Kotka mladšího a jeho ženu Marii, rozenou Rozkovcovou.
Josefu Kotkovi mladšímu a jeho ženě se běžně říkalo mladej Šámal a mladá Šámalka. Manželé neměli na Horách lehký život. Samotná hospoda je neuživila, a proto bylo nutné provozovat i domácí zemědělskou činnost. I z té se pak platilo pivo a ostatní zboží, jež většinou vozil pro „mladého Šámala“ koňmi a povozem jeho švagr Resl. Limonády se kupovaly u Kořínků z Hodkovic a také u Jágrů ze Smržova. Kořalka se dovážela od Jiroše z Českého Dubu, od Mandelíka z Osečné, z Vratislavic od firmy Emil Bondi či z likérky Straka z Rochlic. Největší továrna na výrobu likéru byla Hauser ve Vratislavicích, vyhlášená svou vynikající „perloukou“, nazývanou také „zednická“. Byla laciná a tak si ji brávali s sebou do bandasek muži, kteří chodili lámat kámen do panského lomu. Specialistou na výrobu brandy a zázvorového likéru byl Mandelík z Osečné. V žádné hospodě nesměla chybět kmínka, rum a alpská. Emil Bondi dodával mimo jiné také slivovici, punč, rosolku, jamajský rum, koňak anebo čistý špiritus. Janeček z Turnova se specializoval na griotku.

Gasthaus
Kolem roku 1934 si často chodil k Šámalům zatancovat skladatel Karel Vacek, blízký přítel místní vesnické kapely. V hostinci uchovávají jako vzácnost několik Vackových partitur a soupis skladeb, který kdysi místním poslal.
V roce 1935 se u Šámalů a na okolních loukách konalo vzpomínkové shromáždění k 65. výročí tábora lidu, který se uskutečnil roku 1870 nedaleko Plání. Shromáždění trvalo celou sobotu a neděli a zúčastnilo se jej takřka 2 000 lidí, které hlídalo opodál stojící nákladní auto plné četníků, kteří však nezasáhli. V hostinci měli v době srazu napilno. Zásobovalo se 14 dní předem pivem, limonádami, kávou a čajem a vařit se začalo již v pátek ráno.
Rok 1938 přinesl nařízení, že veškeré firemní či podnikatelské vývěsní štíty musejí být v němčině, a tak
byla dřevěná deska, na které bylo léta napsáno HOSTINEC U ŠÁMALŮ JOSEFA KOTKA, schována na půdu. Nade dveřmi visela v té době tabule s jediným slovem GASTHAUS.
S nástupem 2. světové války se návštěvnost hostince nezmenšila, spíše naopak – díky nejrůznějším podporám pro nejchudší a nižší nezaměstnanosti bylo mezi lidmi více peněz. Netrvalo to však dlouho. Po roce 1941 byly u Šámalů zakázány veškeré zábavy a bály, a tak se chodilo občas tajně tancovat k „Horlikom na mlat nebo do sednice“. O tajném tancování i o tom, že se zde načerno bez povolení německých úřadů zabilo občas nějaké to prase nebo tele, za což mohl dotyčnému hrozit i koncentrák, věděla ve vedlejší hospodě Bergschuster hostinská Siebeneicherová, nikdy ale nikoho neudala.
Od roku 1943 až do konce 2. světové války byl z nařízení úřadů hostinec U Šámalů uzavřen.

Budiž jim země lehká
Po pětačtyřicátém chodilo jen velmi málo hostů. Pivo se sice začalo zase rozvážet, ale poválečná doba hostinci moc nepřála, a tak „Šámalovi“ doufali v lepší časy. Rok 1948 ale dával tušit, že to lepší nebude, a 50. léta byla kritická. Přestože se na neúrodných svazích hřebene sklízela úroda postačující sotva pro spotřebu vlastní rodiny, povinné dodávky mléka, másla, brambor a obilí se zvyšovaly. Výše dodávek byla samozřejmě nesplnitelná, a tak byli mladí „Šámalovi“ nuceni pod nátlakem vstoupit do zemědělského družstva v Proseči. V roce 1958 povinně zrušili hostinskou živnost. Hospodářská zvířata byla odvedena do družstva a Kotkovi si směli ponechat pouze záhumenek a kravku nebo tele.
Hostinský „Šámal“ zemřel v roce 1969, nežije již ani jeho žena Marie, ani jejich synové. K tomu závěrem ještě jeden citát současného majitele a zachránce hostince, novodobého „Šámala“ Svatopluka Koudely: „A tak dej Pánbu věčnou slávu a lehké odpočinutí všem, kteří tu přede mnou otiskli nesmazatelnou stopu historie na tomhle krásným kousku země. Budiž jim země lehká!“

„Logicky jednoduchým a zároveň prazvláštním řízením Osudu mi bylo dopřáno žít s rodinou na místě, které jsem si již v dětství oblíbil a duší přivlastnil, a v pozdějším rodičovském věku duchovně zamiloval. Na prosečských horách jsem vyrostl. Prosečské hory spolu s prarodiči, rodiči, kamarády, veskrze horskou školou a báječnou nefalšovaně venkovskou paní učitelkou formovaly mé nejhlubší nitro. Cit, lásku, vnímání, porozumění…
Ta milosrdně okouzlující a zároveň nezkrotně drsná příroda jižního svahu ještědského hřebene mě s přibývajícím věkem stále více a více fascinuje. Je to otevřená učebnice mého života, kterým také prošlo nespočet lidských osudů opravdových podještědských horáků, kterých nezadržitelně ubývá. I oni mne stále učí. Vždy jsem jim rozuměl, neboť i já jsem z rodu, který zde zapustil kořeny již před téměř čtyřmi sty lety. Miluji jejich kořenitá vyprávění, kterým s neskrývaným zaujetím předlouhé hodiny naslouchám. Je v nich pokora a furiantství, láska a nenávist, zbožnost a lehkomyslná volnost. Jsou to lidé vskutku svobodní. Léta se snažím zachytit tužkou na papír u stolu starobylého šenku Hostince U Šámalů jejich myšlenky. A tak i já s lehkomyslnou volností, ale zároveň i pokorou prosím o další léta prožitá v kruhu mé rodiny a horských přátel na tomto krásném kousku země.“
Vděčně, Váš hostinský Sváťa Koudela z Proseče

Tento článek je z čísla jaro 2013